Únor 2018

Blogování jako umění

14. února 2018 v 14:30 | Niky mirth
Ahoj, vítám Vás u dnešního článku !
Téma na tento post mi vnuknula moje blogerská kamarádka, se kterou máme celkem často společné streamy na instagramu, takže pokud na ně nechodíte, o dost přicházíte. Ted už ale k tématu! Asi jste si všimli, že se to tady od minulého týdne celkem změnilo, taky nevím co se to se mnou vlastně děje! Dokonce ZATÍM vydávám pravidelně články! Což tady dlouho nebylo, ale doufám, že mi to ještě dlouho vydrží. Ještě před pár měsíci bych nevěřila, že je dokážu vydávat pravidelně. Vlastně jsem ještě nedávno brala blogování jako povinnost, proto jsem možná ani neměla chuť a náladu psát články. Školu taky bereme jako povinnost a každodenně se nám tam nechce. Zato teď beru blogování jako nějakou část umění, protože si myslím, že vytvořit článek nebo teď v mém případě post, který je srozumitelný je neuvěřitelné. S blogováním jsem začala asi v devíti nebo v desíti letech a blogování mi moc nešlo. Moje články měly třeba jen pět vět. Neuměla jsem se vlastně rozepsat a neměla jsem ani tak velkou slovní zásobu, jakou mám teď. Vždycky jsem právě záviděla mé blogerské kamarádce, protože když jsem si jednou její článek zkopírovala a dalo do Wordu, vyšla z toho jedna A4. Od té doby jsem na sobě ale zapracovala a musím říct, že většinou pro mě jedna A4 není žádný problém. A myslím si, že by na mě má malá Niky byla pyšná! Hlavně na to, že jsem blogování stále nevzdala a stále jsem tady v blogovém světě. Samozřejmě také záleží na téma článku a to si myslím, že je další umění, najít si svůj styl psaní, což je podle mě celkem dost těžké a někdy to může trvat i pár let, než si ho najdete. Já už bloguji přes tři roky a svůj styl psaní jsem si našla teprve nedávno. Všechno to chce trpělivost, taky si nesednete ke klavíru a hned neumíte hrát. Chce to hlavně trpělivost a trénink. Doteď si pamatuji na hodně mých článků, které se úplně dvakrát nepodařily, ale jsem za ně ráda, protože možná díky nim jsem se našla.

Chtěla bych říct, že mi blogování toho dalo opravdu hodně, ale to největší štěstí, co mě v blogovém světě potkalo, je moje nejmilejší kamarádka z nejmilejších - moje milovaná Wex. Je neuvěřitelné, že se takhle naše osudy spojily a teď si každý den co den píšeme. Přála bych každému z Vás, abyste potkaly takového kamaráda nebo kamarádku, které se budete moc svěřit opravdu se vším. Mám Tě ráda!

Doufám, že se Vám dnešní postík líbil! Já jsem z něj opět nadšená! Myslím si, že mi ty posty celkem sedly. Co si myslíte vy? Chtěli byste do postů přidávat i obrázky? Taky berete blogování jako umění? Jestli ano, proč?
xoxo
Niky mirth


Londýn #2

11. února 2018 v 10:00 | Niky mirth
Ahoj,vítám Vás u dalšího článku z Londýna. Nikdy jsem si nemyslela, že mě Londýn a celá Velká Británie tak nadchne, ale musím říct, že je úžasná. Kdo neviděl minulý díl,můžete ho najít tady. Pro připomenutí, do Londýna jsem jela já, moje maminka, kamarádka (Sel) a její maminka. Byly jsme tady necelých pět dní. Minulý díl byl o cestě a letu, dnes, v tomto dílu, trošku prozkoumáme toto obrovské (velko) město.

Život

7. února 2018 v 14:30 | Niky mirth
Ahoj, vítám Vás u dnešního postu

Někdy vlastně přemýšlím, co je to život. Když si to vlastně tak uvědomím, teď jsem tady, píšu tento článek a vy si ho právě čtete. Ale nikdo z nás neví, zda tady budeme zítra, za týden nebo za rok. Ale co víme určitě, jednou už tady nebudeme. Když jsem si poprvé řekla tuto větu sama pro sebe, byl to pro mě vlastně neuvěřitelný šok. Jednou budeme muset z tohoto světa vystoupit a pustit sem své potomky. Nebudeme tady vlastně věčně, jednou tady budeme skončit. Proto si myslím, že bychom si svůj život měli užívat podle sebe a hlavně si nehrát na nikoho jiného. Nevíme, zda existuje nějaký posmrtný život na nebi nebo zda se znovu narodíme, ale jen za jiného člověka. To nevíme. Život je vlastně velká neznámost. Když jsem byla malá a měla jsem asi pět let, zemřela nám prababička, a když jsme byli celá rodina na pohřbu. Tak jsem si říkala, že se na nás určitě dívá, tak proč nám nepošle nějaký vzkaz, jak se tam nahoře má a co tam dělá. Někdy jsem přemýšlela, kdyby vědci vymysleli nějaký lék na nesmrtelnost, zda bych si ho vzala. Dlouho jsem přemýšlela, ale asi bych si ho nevzala, protože jsem si uvědomila, že i smrt je krásná. I když pro blízké to tak radostná záležitost není, smrt je ale koloběh života. A všechno se děje kvůli něčemu. A měli bychom se s tím naučit žít, protože jak to má být, tak to bude. Asi před měsícem spolužákovi a spoluhráči mého bráchy umřela maminka. Jakmile se to dozvěděla její maminka, za pár dnů také zemřela. Tomu klučinovi je deset let a jeho mladšímu bráškovi asi pět, jejich tatínek pracuje někde v zahraničí. Takže se jejich rodina musela změnit od základů. Moc se mi ale líbilo, jak jim všichni známí pomáhali opravdu se vším a spolužáci tomu klučinovi se vším pomáhali. Poprvé jsem si říkala, že je to hrůza. Ale potom jsem si uvědomila, že to tak mělo být, třeba se měl tatínek vrátit zpět do Česka.


Takže si prosím užívejte života, co nejvíc jde. Protože mi někdy přijde, že řešíme opravdu totální prkotiny, kvůli kterým se potom dokážeme i pohádat s blízkými. Já, když moji rodiče nebo blízcí řeší takové blbosti, tak se vždy někam seberu a nechám je to vyřešit, protože když se třeba hádají, je blbost jim říkat, že to je totální prkotina. To jim můžu říct až po hádce. Život je vlastně náš nejlepší život, i když to asi teď vyzní blbě, ale chce pro nás úplně to nejlepší. Užívejme si NAŠEHO života!!!
"Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij."
John Lennon ,Zdroj

Doufám, že se Vám dnešní post líbil! Já má z něho obrovskou radost! Co vy? Věříte v posmrtný život? Co je pro Vás život?
xoxo
Niky mirth

4 věci, bez kterých bych si nedokázala představit život

5. února 2018 v 14:30 | Niky mirth

Ahoj, vítám Vás u dnešního článku!

Dneska slavíme první blogové narozeniny! A musím se přiznat, že jsem na ně trochu zapomněla, ale nakonec se okolnosti tak sešly, že blog může slavit narozeniny v novém! Blog prošel rekonstrukcí a dostal nový design, musím se pochlubit, protože je to první design, který jsem sama vyrobila, a vypadá k světu. Já osobně mám z něj obrovskou radost a strašně se mi líbí. A co na něj říkáte vy? Když má blog teda ty narozeniny, rozhodla jsem se udělat pár změn. Jedna nastala asi před měsícem a to bylo zrušení SB. Nebojte se, nebudu nic rušit, naopak budu přidávat! Doteď vycházeli články (skoro) každou neděli, teď budou vycházet každou neděli a středu. V neděli budou vycházet mé klasické články, ale ve středu jsem se rozhodla vydávat jen krátké posty. Každý týden mě totiž napadne nějaká věc, nad kterou přemýšlím, a vlastně mě nějakým způsobem zaujme. A to bych chtěla tady s vámi sdílet. Vy se budete samozřejmě k tématu vyjádřit v komentářích a můžeme tak rozjet diskuzi. K celé této změně mě inspirovala knížka Girl Online (3) Jde svou cestou.



Opuštěná kamarádkou

4. února 2018 v 14:00 | Niky mirth |  Život Niky mirth
Ahoj, vítám Vás i dnešního postu !
Myslím si, že to známe asi všechny, teda spíš ty méně oblíbené. Které máme asi jen jednu nebo dvě nejlepší kamarádky. A o co jde ? Jde o to, když vám onemocní nebo odjede na dovolenou kamarádka. A vy zůstanete samy ve škole. Mě to tento týden čeká a moc nadšená z toho nejsem. Ale co se dá dělat, je to život. A myslím si, že podobnou situaci zažila každá z nás. Já si většinou připadám jako páté kolo u vozu, cítím se v té třídě navíc. Kdyby šlo jen o školu a o přestávky, tak nad tím mavnu rukou. Ale mně dělají problém obědové pauzy a cesta na oběd. Bohužel nemáme školní jidelnu ve škole. Takže se vlastně musím každodenně k někomu přifařit. Většinou to bývá hlouček těch oblíbených holek, ale jsem ráda, že se ve třídě ,,kamarádíme'' všechni se všemi. Takže mě vždy do jejich party přijmou, bohužel se většinou v té partě necítím nejlíp. Někdy si říkám, jestli je to jen pocit nebo jestli jsem tam navíc.

Zažili jste někdy takový pocit ? Máte nějaké tipy nebo rady, jak to zvládnout ? Ocitli jste se někdy v takové situaci ?

Těším se na Vás u zítřejšího článku !
Xoxo
Niky mirth